Antonín Hampl patřil mezi nejvýznamnější vedoucí představitele československé sociální demokracie i politické osobnosti tzv. 1. a 2. československé republiky.
Narodil se 12. dubna 1874 v Jaroměři. Vyučil se zámečníkem a svoje původní vzdělání si doplnil absolvováním průmyslové školy v Praze. Pracoval nejprve ve strojírně Škodových závodů v Hradci Králové, později jako úředník Okresní nemocenské pojišťovny v Klatovech. V roce 1894 se stal členem sociální demokracie a od téhož roku rovněž působil v odborovém hnutí. Velké sympatie mezi dělnictvem si získal již před 1. světovou válkou jako tajemník Svazu českých kovodělníků, který se stal mj. díky jeho organizátorské práci nejsilnějším odborovým svazem v rámci sociálně demokratických odborů, tj. Odborového sdružení československého.
Z výše uvedených důvodů se stává od července 1918 členem Národního výboru československého a dále po vzniku samostatného Československa na XII. sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické zástupcem v jejím nejužším vedení, a to v letech 1918 – 1938 členem jejího představenstva a v letech 1918 – 1924 místopředsedou strany. Sociální demokracii reprezentuje v letech 1918 – 1920 též v Revolučním národním shromáždění. Tehdejší předseda sociální demokracie Antonín Němec si jej vybral jako svého nástupce do čela strany a předseda 2. československé vlády, sociální demokrat Vlastimil Tusar, jej povolal do vlády jako ministra veřejných prací. V posledně jmenované funkci se Antonín Hampl zasloužil o prosazení řady opatření pro zlepšení sociální situace dělnictva – zejména se jednalo o problematiku osmihodinové pracovní doby a podnikové samosprávy.
V nadcházejícím politickém konfliktu s marxistickou levicí uvnitř strany stál pevně na straně předsedy Antonína Němce a tuto politickou linii prosazoval i v rámci sociálně demokratických odborů. V parlamentních volbách v dubnu 1920 byl zvolen poslancem a svůj mandát opakovaně obhájil i v dalších volbách do poslanecké sněmovny, v níž potom setrval až do jejího rozpuštění v březnu 1939.
Ve vnitropolitickém konfliktu uvnitř Československé sociálně demokratické strany dělnické, který vyvrcholil tzv. bojem o Lidový dům a generální stávkou v prosinci 1920, zvítězila sice demokratická část strany, ale za cenu značného oslabení původní vedoucí pozice sociální demokracie v politickém systému tzv. 1. republiky. Právě Antonínu Hamplovi, zvolenému na XIV. sjezdu sociálně demokratické strany v roce 1924 předsedou strany, připadla role stranu konsolidovat a vést ji postupně k růstu jejích politických preferencí. Díky úspěšnému plnění tohoto svého politického úkolu se stal v meziválečném období jedním z nejvýznamnějších československých politiků.
Antonín Hampl se aktivně podílel na koaliční spolupráci sociálních demokratů s ostatními demokratickými stranami. Zasloužil se také o sblížení se sociálními demokraty jiných národností v tehdejším Československu. Tento proces vyvrcholil v období 3. Švehlovy vlády, tzv. vlády panské koalice, kdy byli čeští i němečtí sociální demokraté v opozici. Tehdy v roce 1928 proběhl v Praze společný sjezd sociálních demokratů všech národností, a to 240 delegátů českých a slovenských, 194 německých, 8 polských, 4 maďarských a 5 rusínských. Antonín Hampl zde společně s německým kolegou Ludwigem Czechem přednesli hlavní referáty. Tak byl naplněn původní požadavek XIII. sjezdu československé sociální demokracie na vytvoření československé sociálně demokratické internacionály a současně přispěl k přeměně německé sociální demokracie v Československu v oporu „hradní“ politiky.
Dalším velkým úkolem pro sociální demokracii ve 20. letech 20. století na čele s novým předsedou Antonínem Hamplem byla práce na novém programu strany. Výsledkem tohoto úsilí byl tzv. Stivínův program, přijatý na jejím XVI. sjezdu v roce 1930. Tento program mj. zdůrazňoval zásadní význam spojení demokracie a socialismu. Tuto pozici prosazoval Antonín Hampl v politice strany po celá 30. léta. Jako významný socialistický politik a odborový předák se v období světové hospodářské krize zabýval snahami, jak pomoci zaměstnancům a dělnictvu, a to zejména, pokud byli v masovém měřítku zasaženi nezaměstnaností. Svoje konkrétní návrhy opatření shrnul v knize „Z krize ven“, kterou ve spolupráci s Josefem Bělinou vydal v roce 1935.
Hamplovy politické postoje dále charakterizovalo i to, že zásadně a opakovaně odmítal jakoukoliv spolupráci sociální demokracie s komunistickou stranou. Zdůvodňoval to tím, že proti této spolupráci na základě taktiky jednotné a lidové fronty mluví důležité důvody ideové i mocenské. Nejlepší záruku proti fašistickému ohrožení republiky viděl v boji proti nebezpečí „zprava i zleva“, při zachování osvědčené koaliční politiky a posilování parlamentní demokracie.
Pod Hamplovým vedením byla Československá sociálně demokratická strana dělnická v období zhoršování mezinárodní situace v Evropě ve 30. letech oporou pro zajištění existence a celistvosti československého státu, podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti. V roce 1938 se v tomto duchu podílela na vzniku manifestu „Věrni zůstaneme“ a v rámci oslav 60. výročí svého založení hájila myšlenku zachování československé demokracie a světového míru.
Přijetí mnichovského diktátu vedlo v československé společnosti mj. k růstu zklamání i beznaděje. Nastalou politickou krizi využily ke svému mocenskému růstu rovněž konzervativně pravicové, nacionalistické i fašizující síly s cílem změnit dosavadní liberálně demokratický politický systém. Antonín Hampl i v těchto měnících se poměrech zůstal věrný ideálům parlamentní demokracie a jako sociální demokrat a politik i v této dějinné zkoušce obstál. Byl si však osobně vědom, a s ním i postupně převažující část sociálně demokratické strany, že v zájmu ochrany posledních zbytků svobod nadešel čas propojit širší socialistickou a demokratickou základnu.
Proto společně s dalšími sociálně demokratickými poslanci Ing. Jaromírem Nečasem a prof. Josefem Mackem vydal výzvu k založení nové politické strany – Národní strany práce. Ustavující sjezd této strany se sešel 11. prosince 1938. 20. prosince téhož roku se poprvé sešel výkonný výbor a na tomto zasedání zvolil Antonína Hampla předsedou. Den před tím pořádala původní sociální demokracie svůj řádný likvidační sjezd. Národní strana práce, do níž kromě dosavadních členů sociální demokracie vstoupili i bývalí členové levého křídla národních socialistů a rovněž jednotliví členové lidové i komunistické strany, se v podmínkách pomnichovského politického systému „autoritativní demokracie“ snažila ubránit maximum pozic demokratického zřízení.
Do řad 2. odboje vstoupil Antonín Hampl s příchodem nacistů v březnu 1939. Zprostředkovával kontakt mezi domácím odbojovým hnutím a protektorátní vládou Aloise Eliáše. K jeho zatčení jako rukojmí došlo nejprve 1. září 1939, ale po dvou týdnech byl díky přímluvě prezidenta Háchy a premiéra Eliáše propuštěn.
Podruhé byl zatčen 6. 5. 1941, kdy pražské gestapo uspořádalo hromadnou represivní akci proti představitelům předválečné sociální demokracie. Společně s Antonínem Hamplem bylo uvězněno dalších 42 významných politických a odborových představitelů strany. Všichni byli vyšetřováni pro ilegální činnost, tajné spolčování, schvalování sabotáží a rozšiřování zpráv z londýnského rozhlasu. Antonín Hampl byl navíc společně s ostatními členy Likvidační komise československé sociální demokracie vyslýchán ve věci majetku strany, jehož se okupanti chtěli zmocnit. Opětovná intervence prezidenta Háchy již v tomto případně Antonínu Hamplovi svobodu nepřinesla. Byl 10 týdnů držen v samovazbě v pankrácké věznici a potom deportován do věznice Moabit v Berlíně. Zde byl podroben opakovanému mučení. Ještě před tím, než měl být nacisty obžalován za přípravu velezrady a souzen, podlehl 17. května 1942 duševním a fyzickým útrapám věznění.
Použitá literatura:
- Tomeš Josef, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878 – 2005. Biografický slovník. Praha: Česká strana sociálně demokratická, 2005.
- Kuklík Jan, Antonín Hampl – pokus o politický portrét jedné z profilujících osobností československé sociální demokracie meziválečného období. In: Pocta profesoru Zdeňku Kárníkovi. Praha: Karolinum, 1999, s. 143 – 149.
- Kuklík Jan, Sociální demokraté ve druhé republice. Praha: Karolinum, 1992.
- Dějiny českého a československého sociálně demokratického hnutí (eds. Hrubec Marek a Bárta Miloš). Praha – Brno: Masarykova dělnická akademie – Doplněk, 2006.
- Padlým hrdinům. Památník obětí československé sociální demokracie v osvobozeneckém boji 1939 – 1945 (eds. Vojtěch Dundr a Jan Filipínský). Praha: Ústřední výkonný výbor československé sociální demokracie, 1947.
V článku byly použity fotografie, které poskytla ČTK.
